pondělí 20. února 2017

Planeta Peďák

Jsou lidi, kteří by nikdy nemohli učit. Pak jsou učitelé. A potom jsme tu my, odhodlaní studenti peďáku.

I přes to, že je učitel jedno z nejmíň doceněnejch povolání vůbec (nebo aspoň v ČR), rozhodlo se moje odvážný já přihlásit na peďák. Po vyslechnutí několika více i méně motivačních tezí od přátel a rodiny (od "A nechceš si to Verunko ještě rozmyslet? Je to moc těžká práce." přes "Víš, je tě na to tak nějak...škoda." až po "Ty vole tak to bych nemoh!") jsem si postavila hlavu a natruc si tu přihlášku podala dokonce na tři pedagogický fakulty. 

Po tom, co si mě několik univerzit přehazovalo jak horkej brambor, jsem se usadila na Karlovce v Praze a mám tak nějak potřebu popsat, jak to na takový planetě Peďák vypadá.

Planetu Peďák tvoří různý obory - třeba učitelství pro mateřský školy (kde jsou ty časy, kdy stačilo, aby učitelky v MŠ uměly hezky číst pohádky), učitelství pro základky a taky něco, co si říká Specializace v pedagogice. Poslední z kontinentů obývám i já a to v oboru čeština a základy společenských věd (občanka by asi bylo kratší, ale vždycky se mi z nějakýho důvodu vybaví sexuální výchova a tu já rozhodně učit nebudu - nebo aspoň ne děti). V překladu to znamená, že jestli to dodělám, budu učit tyhle předměty puberťáky na střední.



Mohlo by se zdát, že je planeta Peďák součástí planety Země. To by ale nebylo úplně přesný označení. Peďák se totiž v mnoha aspektech obyvatelům Země vymyká. 

Sluníčkáři kam se podíváš

Pokud se cítíte jako součást tzv. pražské kavárny nebo minimálně nemáte problém s lidma, kteří se postavili na Slavíku proti Ortelu, určitě byste sem měli zkusit přijímačky. Nevím, jestli to je pokřivenejma mozkama budoucích učitelů těch "roztomilejch rošťáčků", ale naše škola je tak nějak rozzářená. Při procházce chodbou narazíte třeba na fotky usmívajících se pedagogů, kteří ochotně pózují s ještě rozzářenějšími studenty, o Vánocích nebyl výjimkou obří strom s vlastnoručně vyrobenými ozdobami a dokonce tady někdo vytvořil i nástěnku, kam mohli studenti připíchnout lístečky s přáním, který věnujou fakultě. Z tý se ale nakonec stala moderní zeď nářků s přáníčky typu "Fakulto, moc ti přeju, abys tak přísně nehodnotila plavání pro učitele 1. stupně" nebo "Pořiď si mikrovlnku, školo." se svéráznou anonymní odpovědí "Ta už tady dávno je, debile."

Co mě ale zaujalo nejvíc byl žlutej odpadkovej koš, kterej se koncem října objevil na chodbě v prvním patře. Nebylo by na něm nic divnýho, kdybych pak nezjistila, že koš disponuje očima a pusou, resp. zubama a dokonce i jménem - Bedřich. Dobře, na tohle umění si asi nezvyknu, ale nevadí, říkám si. Pak ale můj zrak zabloudí výš. Nad Bedřichovým svítivě žlutým víkem visí návod k použití, kterej navádí studenty, aby napsali svůj problémek na papírek, zmačkali ho a nechali ho Bedřichem spapat. Tohle už nezvládám. Otáčím se, obloukem překračuju Schod štěstí (jo, to tam taky máme, je z barevný izolepy) a odcházím dveřma, který jsou lemovaný slovama Hymny studenta (rovněž umělecky vyskládána z izolepových písmen). Ještě že ty dveře jsou aspoň z normálního dřeva. Doufám.

Jelikož se to tady kreativci jen hemží, očekávám, že se brzo dočkáme recyklační nádoby Bedřišky nebo že se fotky začnou tisknout na barevný krepáky. Aby to bylo veselejší. Dám pak vědět...